Na této stránce najdete krátké úvahy a zastavení, které vycházejí z mé vlastní zkušenosti. Jsou to útržky vzpomínek, postřehy z doby péče a truchlení, ale i drobnosti z každodenního života. Někdy vážnější, jindy docela obyčejné, jak to život přináší. Občas se s vámi také podělím o to, co ráda čtu a které knížky mi posloužily k dobrému.
Příspěvky:
Jako holka, a později i jako hodně mladý člověk, jsem mnohokrát zažila, že některý z mých stejně nemocných kamarádů odešel. Od dětství mám chronické selhání ledvin, ano smrt jsem znala. Věděla jsem, že je reálná, opravdová a že si vezme člověka a už ho nevrátí. Dalo by se tedy předpokládat, že budu odolnější a budu umět se smrtí mnohem lépe zacházet než kdokoliv jiný.
Když ale v roce 2021 onemocněl můj manžel nevyléčitelnou formou rakoviny, nebyla jsem připravena vůbec. Tehdy jsem pochopila, že jsem se na smrt vždy dívala pouze zpovzdálí, že nevím vůbec nic. Byla jsem divákem. Pokud bych to měla k něčemu přirovnat, pak snad ke knížce: do manželovy nemoci a jeho následné smrti jsem věděla, že existuje kniha s názvem Smrt, občas jsem ji držela v ruce, někdy i listovala. Když ale můj muž onemocněl, odcházel a já pak truchlila, stala jsem se její aktivní čtenářkou. Četla jsem ji řádek po řádku. A snad jsem začala malinko rozumět. Poznala jsem, jak obrovský rozdíl je mezi slovy „já vím“ a „já rozumím“.
Snad i proto jsem naše, a později už jen své pocity, otiskla do řádků knihy Neodcházet bez křídel. Nesnažím se v ní popisovat děje a události, ale spíše odhalovat stavy duše, které jsou s touto realitou spojené. Odcházení mého muže a truchlení pro mne znamenaly mimo jiné hlubokou samotu, místy až totální. Většina lidí kolem mne věděla, ale nerozuměla. Setkání a hovory často sklouzávaly do prázdných klišé: odejít důstojně, vyrovnat se smrtí, hovořit o smrti. Pro člověka, který se právě vyrovnává s odchodem toho nejbližšího, je to ale mnohdy až bolestné.
Chci každému, komu odchází nebo odešel jeho nejbližší, dodat odvahu tím, že ukážu, že je normální plakat, nebýt klidný, nevědět si rady, být zlostný. Je normální, že truchlení trvá dlouho a bolí. Ale zároveň dnes vím jedno, je to ohraničený proces.
Moji drazí truchlící, nebojte se. Jednou to přejde. Ano, skutečně to přejde. Myslím na vás.
Tyto řádky píšu z pohledu člověka, který má vlastní zkušenost. Pojmu domácí hospic dnes rozumím velmi dobře, prošla jsem si jím osobně. Kdybych psala tyto řádky před rokem 2021, patrně bych nenapsala nic, nebo bych tvrdila, že něco takového není možné. Tak vzdálené mi tehdy tyto pojmy byly.
Dnes už ale mohu zodpovědně říct, že domácí hospic, někdy také nazývaný domácí hospicová péče, je to nejlepší možné řešení, pokud máte doma vhodné podmínky.
Stručně shrnu, v čem vám domácí hospic pomůže.
 Především sejme z vás břímě samoty, nebudete na péči sami. Personál domácího hospice je na telefonu 24 hodin denně. V případě potřeby přijedou, a pokud je třeba, i opakovaně v jednom dni. Pomohou nejen nemocnému, ale dokáží ulevit i vám. Můžete se na ně naprosto spolehnout. Vezmou na sebe veškerou zátěž spojenou s léčbou příznaků, které si při odcházení člověka dovedete představit. Pro mě osobně bylo velmi úlevné, že ze mě někdo sejmul nejistotu. Odpadlo časté dojíždění k lékaři i shánění léků v lékárně. Je ale důležité jasně říct, že domácí hospic nebude pečovat místo vás. Bude stát při vás, se vším pomůže, ale pečovatelem zůstanete vy sami. Nedodá vám navíc pečovatele. Tuto roli stále nesete vy.
Ptáte se, jestli bych do toho šla znovu? Ano, šla. Péče o nemocného je náročná a psychicky vyčerpávající, ale stojí za to. Je to jistá forma daru, kterou můžete dát nejen svému blízkému, ale i sobě. Je to zkušenost, kterou nelze ničím nahradit, a obohacuje celou rodinu. Jsem vděčná Bohu, že jsem mohla o svého muže pečovat doma. Je to dar, ne samozřejmost. Umím si představit, že nemoc mého muže mohla přijít v době, kdy by mi můj věk nebo zdraví už nedovolily pečovat doma. Nebo že by život byl naplněný tolika okolnostmi, že by mi chyběla síla. A právě tehdy bych volila kamenný hospic.
Kamenný hospic vás zastoupí v péči o nemocného, ale neoddělí vás od něj. Budete moci být se svým blízkým podle toho, jak budete chtít a jak vám to situace dovolí. Personál se snaží maximálně přizpůsobit rytmu života nemocného, nehledí na pevné řády a režimy, jaké bývají v nemocnici. Kamenný hospic je sice zdravotnické zařízení, ale usiluje o to, aby prostředí co nejvíce připomínalo domov. Člověka do ničeho nenutí, a pokud je to možné, snaží se splnit jeho přání.
Kamenný hospic je nejlepší volba tam, kde už odchod v domácím prostředí není možný. A přesto, pokud jen trochu můžete, zkuste na začátku dát šanci domácí péči. Možná zjistíte, že právě chvíle strávené doma, v blízkosti rodiny, přinesou vám i vašemu blízkému něco, co se nedá ničím nahradit. Někdy jsme svázáni strachem, protože nejvíce se bojíme vlastních představ. A pokud by to doma nešlo, vždy tu je kamenný hospic, který vás přijme s otevřenou náručí.
Víra pro mě není jen pojem, ale živá zkušenost. Nepatřila k mému životu od začátku, objevila jsem ji teprve ve chvíli, kdy jsem byla na úplném dně a všechno, na čem jsem do té doby stavěla, se zhroutilo. Do té doby jsem občas slýchávala tajemné volání, ale to bylo vždy přehlušeno ději v našem hmotném světě.
V největší temnotě, jsem dostala dar, který proměnil vše. Víra mi otevřela cestu k naději, ukázala mi, že i v bezmoci a bolesti je možné zakusit Blízkost. Je to dar, který člověku nemůže dát ani vzít žádná lidská bytost.
Zde se moc přimlouvám za to, aby při péči o odcházející z tohoto světa bylo pamatováno také na duchovní doprovázení. Spirituální potřebu v sobě máme zakotvenou všichni, a to bez vyjímky. Jen náš překotný a mnohdy hmotařsky zaměřený způsob života jaksi neumožňuje člověku zastavit se a naslouchat.
Myslím, že péče o duši by měla být nedílnou současní paliativní péče. Přestože jste třeba nevěřící a nevěřící je celá vaše rodina, může se vám stát, že najednou člověk, který je v závěru svého života projeví přání mluvit o věcech, které nás přesahují, bude mít hlubokou potřebu vám sdělovat, co cítí a kam směřuje.
Přesně toto se občas se u nás doma dělo. Buďte na to připraveni. Možná naopak bude chtít o těchto věcech mlčet. Oboje je třeba plně respektovat. Oboje je zcela v pořádku. Bůh má vždy svoji cestu a ne vždy je nám určeno jí rozumět. Myslím, že duchovní doprovázení je mnohdy daleko důležitější než veškeré hmotné zabezpečení, než naprosto přesné dávkování léků a my jsme s oblibou zvyklí říkat, než pěkné prostředí. Prosím zajistěte odcházejícím péči o duši, pokud o to projeví zájem. Je to to nejdůležitější. Tělo odejde, ale duše je věčná.
Příležitostně píšu hodnocení knih na Martinus.cz. Právě jsem dokončila hodnocení knížky Když se zlé věci stávají dobrým lidem. Přidávám ho sem pro vás. Třeba vám bude užitečné. Za mě se jedná o překrásné dílo, které má schopnost léčit bolavou duši, a proto přidávám i přímý odkaz:-).
Harold S. Kushner – Když se zlé věci stávají dobrým lidem
Je to výborná kniha pro každého, kdo v sobě cítí hlubokou víru, ale nedokáže ji přijmout a napít se z jejího pramene, protože se domnívá, že kdyby Bůh opravdu existoval, nemohl by dopustit zlo, které se děje na tomto světě.
Perete se s fakty Bible a s četnými kázáními, která vás přesvědčují, že Bůh je absolutně dobrý a miluje vás? Přitom však zažíváte peklo na zemi, protože vám nedávno někdo zemřel, jste nemocní, nebo jste právě vyslechli vyprávění člověka, který utekl před válkou na Ukrajině. Ptáte se: Kde je Bůh?
Autor nabízí svůj úžasný pohled, vystavěný na liberálním židovství, jehož je stoupencem. V autentickém pochopení mu pomáhá i vlastní zkušenost s utrpením, musel čelit smrti svého čtrnáctiletého syna.
V knize najdete trochu jiný pohled na Boha. Bůh tvořil svět šest dní a všechno, co stvořil, bylo dobré. Sedmého dne bylo vše dokončeno a Bůh odpočíval. Ale co když tato překrásná alegorie stvoření ukazuje něco mnohem hlubšího? Co když Bůh náš svět stále tvoří? Tím pádem nemůže být hotový a my se nacházíme někde v pátečním odpoledni onoho mohutného díla. Všechny nedokonalosti, vše nedotvořené, se pak stává zdrojem chaosu a zla. Existují tedy události, které se prostě dějí bez důvodu a rozhodně nejsou Božím přáním. A co naše svoboda? Být člověkem znamená být svobodný a většina zla pochází z rukou lidí, kteří činí svobodná rozhodnutí, jež nejsou vždy správná. Bůh naše zlo sice vidí, ale může jen soucitně přihlížet, protože kdyby zasáhl, porušil by vlastní zákony, které činí náš svět srozumitelným a předvídatelným.
Knížka se skvěle čte i poslouchá. Je pohlazením pro duši.
Momentálně jsem ve třetím ročníku studia Teologie online, a proto sem přidávám recenzi knížky od Bernharda Häringa Viděl jsem tvé slzy. Tato knížka se mi dostala do ruky v souvislosti se splněním jednoho z úkolů, který jsme dostali v rámci předmětu Základy křesťanské etiky. Měli jsme přečíst knížku a napsat k ní recenzi. Nechci nikoho obtěžovat složitými teologickými texty, ale tato knížka by mohla mnohým lidem pomoci, být skutečnou útěchou. Líbila se mi moc. Jen musím konstatovat, že momentálně je beznadějně vyprodaná. Podařilo se mi ji sehnat v jednom malém antikvariátu. Tuším však, že ve větších knihovnách by mohla být pohodlně k dispozici. Svoji recenzi tedy připojuji, kéž je vám k užitku.
Bernhard Häring, Viděl jsem tvé slzy. Útěšná knížka pro nemocné a jejich blízké (Praha: Vyšehrad, 1996, 102 s. ISBN 80-7021-196-2)
Nacházíte se momentálně v situaci, kdy čelíte dlouhodobému utrpení, které je způsobené vleklou nemocí a fyzickými bolestmi? Hledáte útěchu a smysl své další existence, ba dokonce si pokládáte otázky související s koncem našeho bytí zde na Zemi? Vězte, nejste s těmito otázkami sami. V útlé knížce uznávaného teologa a redemptoristy Bernharda Häringa Viděl jsem tvé slzy, najdete překvapivě, jak autor promýšlí následující otázku: „Mnohem významnější pro mne byla nyní tváří tvář blížící se smrti všelidská otázka, která bývá vyjadřovaná v pojmech převtělování/znovuzrození či katolické nauky o očistci: Co pro mě znamená předstoupit před Pána nad životem a smrtí, se svým nedovršeným, takříkajíc zlomkovitým životem? (s. 51). Knížek věnovaných otázkám, jak čelit těžké a závažné chorobě a zároveň si zachovat hlubokou víru ve chvíli, kdy čelíme opakovanému smrtelnému nebezpečí, je na trhu poměrně málo, zvláště pak knih, které jsou osobním svědectvím o uzdravujícím vztahu s Ježíšem Kristem.
Kniha popisuje autorův dlouhý souboj se závažnou nemocí, rakovinou hrtanu. Čtenáři je postupně odhalen příběh hluboce věřícího člověka, který ani ve chvílích, kdy je vystaven opakovaným návratům onemocnění a s tím spojenému utrpení, nepřestává čerpat sílu z hlubokého vztahu ke Kristu. Ilustruje zde vlastním příkladem, jak se má člověk prostřednictvím víry s nemocí a nepřízní osudu nejen vyrovnat, ale i být oporou ostatním podobně trpícím lidem. Jeho osobní styl psaní podtrhují závěrečné pasáže knihy, které obsahují nejprve autorův výklad modlitby Otčenáš a poté pět útěšných modliteb pro nemocné.
Viděl jsem tvé slzy je hluboké a autentické dílo. Autor píše z vlastní zkušenosti, což působí na čtenáře velmi opravdově. Přestože jde o text popisující těžká témata a obsahuje duchovní hloubku, autor se vyvaroval patosu. Knížka je autorovým osobním svědectvím. To může být pro mnohé čtenáře na jedné straně velmi cenné, na druhé straně, čtenáři, kteří hledají systematičtější a odborný rozbor problematiky lidského utrpení, mohou být zklamáni. Text má jasnou strukturu, ale na čtivosti mu místy ubírá archaický jazyk. Knížka pravděpodobně osloví především křesťanské čtenáře, pro nevěřící může být její duchovní rovina nesrozumitelná a tím pádem hůře přijatelná. Nejvýznamnějším kladem publikace je její nadčasové poselství. Téma hledání smyslu života v nemoci a bolesti zůstává stále aktuální.
Knížka je vhodná zejména pro věřící, kteří hledají útěchu v nemoci a utrpení, zvláště pak pro ty, kteří v souvislosti s nepřízní osudu zažívají krizi vlastní víry. Závěrečné části knihy jim poslouží jako dobrý zdroj inspirace k modlitbám.
Kateřina Zimplová