Mezi řádky

Zamyšlení první – dotýkání smrti (9. 9. 2025)

Jako holka, a později i jako hodně mladý člověk, jsem mnohokrát zažila, že některý z mých stejně nemocných kamarádů odešel. Od dětství mám chronické selhání ledvin, ano smrt jsem znala. Věděla jsem, že je reálná, opravdová a že si vezme člověka a už ho nevrátí. Dalo by se tedy předpokládat, že budu odolnější a budu umět se smrtí mnohem lépe zacházet než kdokoliv jiný.

Když ale v roce 2021 onemocněl můj manžel nevyléčitelnou formou rakoviny, nebyla jsem připravena vůbec. Tehdy jsem pochopila, že jsem se na smrt vždy dívala pouze zpovzdálí, že nevím vůbec nic. Byla jsem divákem. Pokud bych to měla k něčemu přirovnat, pak snad ke knížce: do manželovy nemoci a jeho následné smrti jsem věděla, že existuje kniha s názvem Smrt, občas jsem ji držela v ruce, někdy i listovala. Když ale můj muž onemocněl, odcházel a já pak truchlila, stala jsem se její aktivní čtenářkou. Četla jsem ji řádek po řádku. A snad jsem začala malinko rozumět. Poznala jsem, jak obrovský rozdíl je mezi slovy „já vím“ a „já rozumím“.

Snad i proto jsem naše, a později už jen své pocity, otiskla do řádků knihy Neodcházet bez křídel. Nesnažím se v ní popisovat děje a události, ale spíše odhalovat stavy duše, které jsou s touto realitou spojené. Odcházení mého muže a truchlení pro mne znamenaly mimo jiné hlubokou samotu, místy až totální. Většina lidí kolem mne věděla, ale nerozuměla. Setkání a hovory často sklouzávaly do prázdných klišé: odejít důstojně, vyrovnat se smrtí, hovořit o smrti. Pro člověka, který se právě vyrovnává s odchodem toho nejbližšího, je to ale mnohdy až bolestné.

Chci každému, komu odchází nebo odešel jeho nejbližší, dodat odvahu tím, že ukážu, že je normální plakat, nebýt klidný, nevědět si rady, být zlostný. Je normální, že truchlení trvá dlouho a bolí.  Ale zároveň dnes vím jedno, je to ohraničený proces.

Moji drazí truchlící, nebojte se. Jednou to přejde. Ano, skutečně to přejde. Myslím na vás.

Zamyšlení druhé –  domácí hospic nebo kamenný hospic? (14. 9. 2025)

Tyto řádky píšu z pohledu člověka, který má vlastní zkušenost. Pojmu domácí hospic dnes rozumím velmi dobře, prošla jsem si jím osobně. Kdybych psala tyto řádky před rokem 2021, patrně bych nenapsala nic, nebo bych tvrdila, že něco takového není možné. Tak vzdálené mi tehdy tyto pojmy byly.

Dnes už ale mohu zodpovědně říct, že domácí hospic, někdy také nazývaný domácí hospicová péče, je to nejlepší možné řešení, pokud máte doma vhodné podmínky.

Stručně shrnu, v čem vám domácí hospic pomůže.
Především sejme z vás břímě samoty, nebudete na péči sami. Personál domácího hospice je na telefonu 24 hodin denně. V případě potřeby přijedou, a pokud je třeba, i opakovaně v jednom dni. Pomohou nejen nemocnému, ale dokáží ulevit i vám. Můžete se na ně naprosto spolehnout. Vezmou na sebe veškerou zátěž spojenou s léčbou příznaků, které si při odcházení člověka dovedete představit. Pro mě osobně bylo velmi úlevné, že ze mě někdo sejmul nejistotu. Odpadlo časté dojíždění k lékaři i shánění léků v lékárně. Je ale důležité jasně říct, že domácí hospic nebude pečovat místo vás. Bude stát při vás, se vším pomůže, ale pečovatelem zůstanete vy sami. Nedodá vám navíc pečovatele. Tuto roli stále nesete vy.

Ptáte se, jestli bych do toho šla znovu? Ano, šla. Péče o nemocného je náročná a psychicky vyčerpávající, ale stojí za to. Je to jistá forma daru, kterou můžete dát nejen svému blízkému, ale i sobě. Je to zkušenost, kterou nelze ničím nahradit, a obohacuje celou rodinu. Jsem vděčná Bohu, že jsem mohla o svého muže pečovat doma. Je to dar, ne samozřejmost. Umím si představit, že nemoc mého muže mohla přijít v době, kdy by mi můj věk nebo zdraví už nedovolily pečovat doma. Nebo že by život byl naplněný tolika okolnostmi, že by mi chyběla síla. A právě tehdy bych volila kamenný hospic.

Kamenný hospic vás zastoupí v péči o nemocného, ale neoddělí vás od něj. Budete moci být se svým blízkým podle toho, jak budete chtít a jak vám to situace dovolí. Personál se snaží maximálně přizpůsobit rytmu života nemocného, nehledí na pevné řády a režimy, jaké bývají v nemocnici. Kamenný hospic je sice zdravotnické zařízení, ale usiluje o to, aby prostředí co nejvíce připomínalo domov. Člověka do ničeho nenutí, a pokud je to možné, snaží se splnit jeho přání. 

Kamenný hospic je nejlepší volba tam, kde už odchod v domácím prostředí není možný. A přesto, pokud jen trochu můžete, zkuste na začátku dát šanci domácí péči. Možná zjistíte, že právě chvíle strávené doma, v blízkosti rodiny, přinesou vám i vašemu blízkému něco, co se nedá ničím nahradit.  Někdy jsme svázáni strachem, protože nejvíce se bojíme vlastních představ. A pokud by to doma nešlo, vždy tu je kamenný hospic, který vás přijme s otevřenou náručí.