Mezi řádky

Zamyšlení první – dotýkání smrti (9. 9. 2025)

Jako holka, a později i jako hodně mladý člověk, jsem mnohokrát zažila, že některý z mých stejně nemocných kamarádů odešel. Od dětství mám chronické selhání ledvin, ano smrt jsem znala. Věděla jsem, že je reálná, opravdová a že si vezme člověka a už ho nevrátí. Dalo by se tedy předpokládat, že budu odolnější a budu umět se smrtí mnohem lépe zacházet než kdokoliv jiný.

Když ale v roce 2021 onemocněl můj manžel nevyléčitelnou formou rakoviny, nebyla jsem připravena vůbec. Tehdy jsem pochopila, že jsem se na smrt vždy dívala pouze zpovzdálí, že nevím vůbec nic. Byla jsem divákem. Pokud bych to měla k něčemu přirovnat, pak snad ke knížce: do manželovy nemoci a jeho následné smrti jsem věděla, že existuje kniha s názvem Smrt, občas jsem ji držela v ruce, někdy i listovala. Když ale můj muž onemocněl, odcházel a já pak truchlila, stala jsem se její aktivní čtenářkou. Četla jsem ji řádek po řádku. A snad jsem začala malinko rozumět. Poznala jsem, jak obrovský rozdíl je mezi slovy „já vím“ a „já rozumím“.

Snad i proto jsem naše, a později už jen své pocity, otiskla do řádků knihy Neodcházet bez křídel. Nesnažím se v ní popisovat děje a události, ale spíše odhalovat stavy duše, které jsou s touto realitou spojené. Odcházení mého muže a truchlení pro mne znamenaly mimo jiné hlubokou samotu, místy až totální. Většina lidí kolem mne věděla, ale nerozuměla. Setkání a hovory často sklouzávaly do prázdných klišé: odejít důstojně, vyrovnat se smrtí, hovořit o smrti. Pro člověka, který se právě vyrovnává s odchodem toho nejbližšího, je to ale mnohdy až bolestné.

Chci každému, komu odchází nebo odešel jeho nejbližší, dodat odvahu tím, že ukážu, že je normální plakat, nebýt klidný, nevědět si rady, být zlostný. Je normální, že truchlení trvá dlouho a bolí.  Ale zároveň dnes vím jedno, je to ohraničený proces.

Moji drazí truchlící, nebojte se. Jednou to přejde. Ano, skutečně to přejde. Myslím na vás.

Zamyšlení druhé –  domácí hospic nebo kamenný hospic? (14. 9. 2025)

Tyto řádky píšu z pohledu člověka, který má vlastní zkušenost. Pojmu domácí hospic dnes rozumím velmi dobře, prošla jsem si jím osobně. Kdybych psala tyto řádky před rokem 2021, patrně bych nenapsala nic, nebo bych tvrdila, že něco takového není možné. Tak vzdálené mi tehdy tyto pojmy byly.

Dnes už ale mohu zodpovědně říct, že domácí hospic, někdy také nazývaný domácí hospicová péče, je to nejlepší možné řešení, pokud máte doma vhodné podmínky.

Stručně shrnu, v čem vám domácí hospic pomůže.
Především sejme z vás břímě samoty, nebudete na péči sami. Personál domácího hospice je na telefonu 24 hodin denně. V případě potřeby přijedou, a pokud je třeba, i opakovaně v jednom dni. Pomohou nejen nemocnému, ale dokáží ulevit i vám. Můžete se na ně naprosto spolehnout. Vezmou na sebe veškerou zátěž spojenou s léčbou příznaků, které si při odcházení člověka dovedete představit. Pro mě osobně bylo velmi úlevné, že ze mě někdo sejmul nejistotu. Odpadlo časté dojíždění k lékaři i shánění léků v lékárně. Je ale důležité jasně říct, že domácí hospic nebude pečovat místo vás. Bude stát při vás, se vším pomůže, ale pečovatelem zůstanete vy sami. Nedodá vám navíc pečovatele. Tuto roli stále nesete vy.

Ptáte se, jestli bych do toho šla znovu? Ano, šla. Péče o nemocného je náročná a psychicky vyčerpávající, ale stojí za to. Je to jistá forma daru, kterou můžete dát nejen svému blízkému, ale i sobě. Je to zkušenost, kterou nelze ničím nahradit, a obohacuje celou rodinu. Jsem vděčná Bohu, že jsem mohla o svého muže pečovat doma. Je to dar, ne samozřejmost. Umím si představit, že nemoc mého muže mohla přijít v době, kdy by mi můj věk nebo zdraví už nedovolily pečovat doma. Nebo že by život byl naplněný tolika okolnostmi, že by mi chyběla síla. A právě tehdy bych volila kamenný hospic.

Kamenný hospic vás zastoupí v péči o nemocného, ale neoddělí vás od něj. Budete moci být se svým blízkým podle toho, jak budete chtít a jak vám to situace dovolí. Personál se snaží maximálně přizpůsobit rytmu života nemocného, nehledí na pevné řády a režimy, jaké bývají v nemocnici. Kamenný hospic je sice zdravotnické zařízení, ale usiluje o to, aby prostředí co nejvíce připomínalo domov. Člověka do ničeho nenutí, a pokud je to možné, snaží se splnit jeho přání. 

Kamenný hospic je nejlepší volba tam, kde už odchod v domácím prostředí není možný. A přesto, pokud jen trochu můžete, zkuste na začátku dát šanci domácí péči. Možná zjistíte, že právě chvíle strávené doma, v blízkosti rodiny, přinesou vám i vašemu blízkému něco, co se nedá ničím nahradit.  Někdy jsme svázáni strachem, protože nejvíce se bojíme vlastních představ. A pokud by to doma nešlo, vždy tu je kamenný hospic, který vás přijme s otevřenou náručí. 

Zamyšlení třetí –  o víře poprvé (21. 9. 2025)

Víra pro mě není jen pojem, ale živá zkušenost. Nepatřila k mému životu od začátku, objevila jsem ji teprve ve chvíli, kdy jsem byla na úplném dně a všechno, na čem jsem do té doby stavěla, se zhroutilo. Do té doby jsem občas slýchávala tajemné volání, ale to bylo vždy přehlušeno ději v našem hmotném světě.

V největší temnotě, jsem dostala dar, který proměnil vše. Víra mi otevřela cestu k naději, ukázala mi, že i v bezmoci a bolesti je možné zakusit Blízkost. Je to dar, který člověku nemůže dát ani vzít žádná lidská bytost.

Zde se moc přimlouvám za to, aby při péči o odcházející z tohoto světa bylo pamatováno také na duchovní doprovázení. Spirituální potřebu v sobě máme zakotvenou všichni, a to bez vyjímky. Jen náš překotný a mnohdy hmotařsky zaměřený způsob života jaksi neumožňuje člověku zastavit se a naslouchat. 

Myslím, že péče o duši by měla být nedílnou současní paliativní péče. Přestože jste třeba nevěřící a nevěřící je celá vaše rodina, může se vám stát, že najednou člověk, který je v závěru svého života projeví přání mluvit o věcech, které nás přesahují, bude mít hlubokou potřebu vám sdělovat, co cítí a kam směřuje. 

Přesně toto se občas se u nás doma dělo. Buďte na to připraveni. Možná naopak bude chtít o těchto věcech mlčet. Oboje je třeba plně respektovat. Oboje je zcela v pořádku. Bůh má vždy svoji cestu a ne vždy je nám určeno jí rozumět. Myslím, že duchovní doprovázení je mnohdy daleko důležitější než veškeré hmotné zabezpečení, než naprosto přesné dávkování léků a my jsme s oblibou zvyklí říkat, než pěkné prostředí. Prosím zajistěte odcházejícím péči o duši, pokud o to projeví zájem. Je to to nejdůležitější. Tělo odejde, ale duše je věčná.

Zamyšlení čtvrté –  knížka Když se zlé věci stávají dobrým lidem (17. 10. 2025)

Příležitostně píšu hodnocení knih na Martinus.cz. Právě jsem dokončila hodnocení knížky Když se zlé věci stávají dobrým lidem.  Přidávám ho sem pro vás. Třeba vám bude užitečné. Za mě se jedná o překrásné dílo, které má schopnost léčit bolavou duši, a proto přidávám i přímý odkaz:-).

Harold S. Kushner – Když se zlé věci stávají dobrým lidem

Je to výborná kniha pro každého, kdo v sobě cítí hlubokou víru, ale nedokáže ji přijmout a napít se z jejího pramene, protože se domnívá, že kdyby Bůh opravdu existoval, nemohl by dopustit zlo, které se děje na tomto světě.

Perete se s fakty Bible a s četnými kázáními, která vás přesvědčují, že Bůh je absolutně dobrý a miluje vás? Přitom však zažíváte peklo na zemi, protože vám nedávno někdo zemřel, jste nemocní, nebo jste právě vyslechli vyprávění člověka, který utekl před válkou na Ukrajině. Ptáte se: Kde je Bůh?

Autor nabízí svůj úžasný pohled, vystavěný na liberálním židovství, jehož je stoupencem. V autentickém pochopení mu pomáhá i vlastní zkušenost s utrpením, musel čelit smrti svého čtrnáctiletého syna.

V knize najdete trochu jiný pohled na Boha. Bůh tvořil svět šest dní a všechno, co stvořil, bylo dobré. Sedmého dne bylo vše dokončeno a Bůh odpočíval. Ale co když tato překrásná alegorie stvoření ukazuje něco mnohem hlubšího? Co když Bůh náš svět stále tvoří? Tím pádem nemůže být hotový a my se nacházíme někde v pátečním odpoledni onoho mohutného díla. Všechny nedokonalosti, vše nedotvořené, se pak stává zdrojem chaosu a zla. Existují tedy události, které se prostě dějí bez důvodu a rozhodně nejsou Božím přáním. A co naše svoboda? Být člověkem znamená být svobodný a většina zla pochází z rukou lidí, kteří činí svobodná rozhodnutí, jež nejsou vždy správná. Bůh naše zlo sice vidí, ale může jen soucitně přihlížet, protože kdyby zasáhl, porušil by vlastní zákony, které činí náš svět srozumitelným a předvídatelným.

Knížka se skvěle čte i poslouchá. Je pohlazením pro duši.

Zamyšlení páté –  Viděl jsem tvé slzy (1. 11. 2025)

Momentálně jsem ve třetím ročníku studia Teologie online, a proto sem přidávám recenzi knížky od Bernharda Häringa Viděl jsem tvé slzy. Tato knížka se mi dostala do ruky v souvislosti se splněním jednoho z úkolů, který jsme dostali v rámci předmětu Základy křesťanské etiky. Měli jsme přečíst knížku a napsat k ní recenzi. Nechci nikoho obtěžovat složitými teologickými texty, ale tato knížka by mohla mnohým lidem pomoci, být skutečnou útěchou. Líbila se mi moc. Jen musím konstatovat, že momentálně je beznadějně vyprodaná. Podařilo se mi ji sehnat v jednom malém antikvariátu. Tuším však, že ve větších knihovnách by mohla být pohodlně k dispozici. Svoji recenzi tedy připojuji, kéž je vám k užitku.

Bernhard Häring, Viděl jsem tvé slzy. Útěšná knížka pro nemocné a jejich blízké (Praha: Vyšehrad, 1996, 102 s. ISBN 80-7021-196-2)

Nacházíte se momentálně v situaci, kdy čelíte dlouhodobému utrpení, které je způsobené vleklou nemocí a fyzickými bolestmi? Hledáte útěchu a smysl své další existence, ba dokonce si pokládáte otázky související s koncem našeho bytí zde na Zemi? Vězte, nejste s těmito otázkami sami. V útlé knížce uznávaného teologa a redemptoristy Bernharda Häringa Viděl jsem tvé slzy, najdete překvapivě, jak autor promýšlí následující otázku:  „Mnohem významnější pro mne byla nyní tváří tvář blížící se smrti všelidská otázka, která bývá vyjadřovaná v pojmech převtělování/znovuzrození či katolické nauky o očistci: Co pro mě znamená předstoupit před Pána nad životem a smrtí, se svým nedovršeným, takříkajíc zlomkovitým životem? (s. 51). Knížek věnovaných otázkám, jak čelit těžké a závažné chorobě a zároveň si zachovat hlubokou víru ve chvíli, kdy čelíme opakovanému smrtelnému nebezpečí, je na trhu poměrně málo, zvláště pak knih, které jsou osobním svědectvím o uzdravujícím vztahu s Ježíšem Kristem.

Kniha popisuje autorův dlouhý souboj se závažnou nemocí, rakovinou hrtanu. Čtenáři je postupně odhalen příběh hluboce věřícího člověka, který ani ve chvílích, kdy je vystaven opakovaným návratům onemocnění a s tím spojenému utrpení, nepřestává čerpat sílu z hlubokého vztahu ke Kristu. Ilustruje zde vlastním příkladem, jak se má člověk prostřednictvím víry s nemocí a nepřízní osudu nejen vyrovnat, ale i být oporou ostatním podobně trpícím lidem. Jeho osobní styl psaní podtrhují závěrečné pasáže knihy, které obsahují nejprve autorův výklad modlitby Otčenáš a poté pět útěšných modliteb pro nemocné.

Viděl jsem tvé slzy je hluboké a autentické dílo. Autor píše z vlastní zkušenosti, což působí na čtenáře velmi opravdově. Přestože jde o text popisující těžká témata a obsahuje duchovní hloubku, autor se vyvaroval patosu. Knížka je autorovým osobním svědectvím. To může být pro mnohé čtenáře na jedné straně velmi cenné, na druhé straně, čtenáři, kteří hledají systematičtější a odborný rozbor problematiky lidského utrpení, mohou být zklamáni. Text má jasnou strukturu, ale na čtivosti mu místy ubírá archaický jazyk. Knížka pravděpodobně osloví především křesťanské čtenáře, pro nevěřící může být její duchovní rovina nesrozumitelná a tím pádem hůře přijatelná. Nejvýznamnějším kladem publikace je její nadčasové poselství. Téma hledání smyslu života v nemoci a bolesti zůstává stále aktuální.

Knížka je vhodná zejména pro věřící, kteří hledají útěchu v nemoci a utrpení, zvláště pak pro ty, kteří v souvislosti s nepřízní osudu zažívají krizi vlastní víry. Závěrečné části knihy jim poslouží jako dobrý zdroj inspirace k modlitbám.

Kateřina Zimplová

Zamyšlení šesté –  Chatrč (24. 12. 2025)

Moji milí, vkládám na toto místo další hodnocení knížky, která mi přišla do cesty. Třeba se vám zalíbí a přinese vám útěchu. Pro mě to text, ke kterému se jistě nejednou vrátím, a to nejen ze studijních důvodů. Pokud budete knížku hledat, lze ji koupit na Martinus.cz . 

Hodnocení knihy:

Autorem knihy Chatrč je William Paul Young – člověk, který v životě prošel nejedním utrpením. Dnes světoznámý bestseller napsal původně pro své děti a své přátele. První vydání knihy v roce 2007 bylo velmi skromné, knihu vydal sám s pomocí svých přátel, zcela bez marketingu. Kniha si však velmi rychle našla své čtenáře a dnes je světoznámým dílem, které se dočkalo i filmového zpracování v roce 2017.

Text díla je unikátní tím, že spojuje nesmyslné utrpení způsobené člověkem se setkáním s věčností. První část knihy se jeví jako tragický příběh, v němž najdeme dobro, které se zrcadlí ve zdánlivě poklidném rodinném výletě, a zlo v podobě únosce a vraha. Následně se příběh přehoupne do části, kde se člověk tváří v tvář setká s Bohem a skrze toto setkání má možnost poznat nejen trojiční povahu Boha, čímž je toto dílo unikátní. Setkání je natolik hluboké, že jde až k samotným kořenům a podstatě křesťanství. Zde je nutno podotknout, že je velmi cítit autorovo teologické vzdělání.

V knize je mnoho hlubokých obrazů. Jedním z nich je například setkání hlavního hrdiny, při němž má rozhodnout, které ze svých dětí obětuje. Zde se vynořuje jedna z hlubokých myšlenek: než aby jako otec rozhodl, odsoudil a obětoval některé ze svých dětí, volí obětování sebe sama, stejně jako Ježíš Kristus.

Silnou stránkou knihy je živý děj a přístupné vykreslení Boží Trojice. To může pomoci mnoha lidem, kteří čelí utrpení a zármutku a jsou na cestě k Bohu. Též může pomoci pochopit neutuchající dobrotu Boha a lásku, kterou chová vůči každému člověku, a to bezvýhradně. Slabou stránkou je snad místy až přílišný americký styl podání příběhu. Netradiční zobrazení Boží Trojice může někomu připadat skvělé a zcela odpovídající spektru lidského bytí, tradiční křesťany však může někdy až bizarní způsob vykreslení Boha pohoršovat. Též jsem se setkala s názorem, že autor zneužil utrpení dítěte.

Osobně jsem knihu dostala od své kamarádky ke křtu. Vzhledem k tomu, že většinou neholduji americkým bestsellerům, knihu jsem tehdy odložila hluboko do knihovny. K mému velkému překvapení se však letos objevila hned v úvodu přednášek z předmětu Trinitologie (nauka o Boží Trojici). Tehdy jsem pocítila potřebu se ke knize vrátit a přečíst ji. Osobně se mi kniha velmi líbila. Zároveň ale vím, že pokud bych ji četla jako mladší člověk, který nikdy neprožil ztrátu blízkého, patrně bych ji nedočetla do konce. Neporozuměla bych jí a s velkou pravděpodobností bych se přiklonila k těm, kteří ji spíše kritizují než chválí.

Knížku je možné koupit v tištěné i elektronické podobě, existuje také jako audiokniha, která je podle mě mimochodem velmi povedená. Myslím si, že kniha je vhodná pro každého, kdo v čase utrpení hledá cestu k dobrotivému Bohu. Může být i vstupní branou pro ty, kteří pátrají a ptají se, jak by mohla fungovat Boží Trojice.

Kateřina Zimplová

Text jsem četla mnohokrát, umím ho zpaměti, ostatně jako ostatní křesťané. Jak ho vnímám, jak může pomoci tehdy, když prakticky žádná pomoc není? Když utrpení zalévá celou lidskou duši tak, že ji doslova izoluje před celým světem, a tím způsobuje ještě větší bolest jménem nicota – nebo chcete-li, prázdnota nebo také poušť. Ocitla jsem se v ní nejednou v životě.

Nejsem žádný znalý teolog, i Bibli rozumím pramálo. Teologii studuji teprve tři roky. Přesto tento text má a měl magickou moc započít ve mně cestu uzdravení.

Otče náš, tak začíná onen uzdravující text. Je úlevné uvědomit si, že existuje něco nebo někdo, kdo je nazýván naším Otcem, tím, který zná a nese v sobě příčinu všeho. Nejsem a nemůžeme být zmocněni vše chápat, vše mít pevně v rukách. Samo pojmenování Otče (jiní si mohou klidně dosadit Matko přírodo) je krásné. Otec je ten, který představuje lásku a dar života.

Dál čteme: jenž jsi na nebesích. Absolutně nás přesahuje a nikdy ho nemůžeme absolutně pochopit. Ostatně pokud tyto řádky čte zapřisáhlý ateista, tak i ten musí uznat, že pokud vsadíme na lidský rozum a budeme ověřovat, odvolávat se a dokazovat, stejně dojdeme k tomu, že všichni jsme prapůvodně děti hvězd. Naše planeta i my na ní procházíme z nedozírných dálek vesmíru. 

Posvěť se jméno tvé, pokračuje dále text. Lze to také přeložit jako ať je tvé jméno svaté. Jinými slovy jde o hlubokou prosbu, přání, abychom si stále uvědomovali svoji omezenost a připouštěli si, že hluboko za hranicemi naší mysli je síla, která je tak obrovská a tvořivá, že si ji nedokážeme ani v nejmenším představit. Nejsme tedy pány tohoto světa, přestože si na to velmi často hrajeme. Právě  to se nám stává zkázou.

Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi.

Zde jasně vnímám, že ne vše, co já pro sebe a své blízké ze své kritické a mrzké životní zkušenosti považuji za dobré, skutečně dobré je. Není pro nás tím nejlepším to, co je pro nás v danou chvíli nejpohodlnější nebo nejvýhodnější. A zde s pokorou vyznávám, že zdaleka ne všemu v životě rozumím a věci mezi nebem a zemí skutečně vkládám tam, kam patří. Myslím, že pokud pochopíme a přijmeme tuto větu, má skutečně uzdravující charakter. 

Chléb náš vezdejší dej nám dnes.
Co je to za podivný chléb? Co se jím myslí? Může to být přiměřené množství věcí, které k životu potřebujeme. Zde je ovšem nutno namítnout, že je zde napsáno: dej nám dnes. Nejde tedy o obhajobu mamonu a shromažďování majetku. Nelze totiž dost dobře sloužit dvěma pánům najednou – majetku a Bohu, nebo chcete-li svědomí. Zde je vtištěna důvěra lidí, která ovládá naši mysl, bohatě přesahující trvání více než dva tisíce let. Ostatně, když Židé putovali pouští, Bůh jim seslal blahodárnou manu na každý konkrétní den. Lidé v poušti dostali přesně to, co právě potřebovali – ne víc, ale ani ne míň.

Na tuto pasáž je možno také nahlížet jako na chléb duchovní, tedy jakousi hojnost srdce, která znamená milosrdenství, soucit a lásku mezi námi a Stvořitelem a pak také mezi námi navzájem. Krásná je i formulace „dej nám“. Umíme skutečně přijímat dary z míst nejvyšších? Umíme naslouchat tomu, co cítíme uvnitř sebe, a jednat podle toho? Umíme se skutečně radovat, ale také plakat? A konečně – umíme přijímat pomoc a dary od druhých lidí? A když už to umíme, umíme to správně – tedy cítit za všechny tyto dary vděk a dívat se na vše v životě jako na dar?

Následuje: A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům.

Odpuštění je blahodárné vždy. Všichni děláme chyby,  malé nebo velké. Jsou to momenty, které nás polidšťují. Ovšem musíme je umět pojmenovat a ukázat na ně. Musíme se alespoň pokusit o odpuštění. Pustit zlost, kterou máme v sobě, na to, že se nám něco nedaří, že druhý má to, co já ne. Nedržet v sobě nenávist. Vina a hřích nezmizí, nemusíme si nutně tento pomyslný balvan nosit v sobě.

A dále: A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého.
Zde prosíme za to, abychom na své cestě životem různé situace, a to i ty nejtěžší, neviděli jako události, které v nás mají vyvolat zlobu, zahořklost a nenávist, tedy pokušení. Ale abychom vše, co se nám v životě děje, dokázali proměnit v dobré, přestože je to mnohdy až nemožné. A tím jsme byli zbaveni zlého a stali jsme se lepšími pro Něj, pro ostatní i pro nás samotné.

Neboť tvé je království i moc i sláva až na věky.
Vracíme se vlastně zpět na samý začátek. Znovu si opakujeme, že my nemáme vše v životě ve své moci, že je to tak v pořádku. Že to tak vždy bylo, je a bude. Že jsme si všichni rovni v lásce, v Bohu. Pamatujte, náš život je jen malý záblesk v celém moři času. Někdy je dobré pomodlit se, je to očista a zastavení. Je to návrat k sobě.

Amen je souhlasné slovíčko pravdy.

Kateřina Zimplová

Zamyšlení osmé – Pozvání ke knize Píseň o Bernadettě (7. 5. 2026)

Přeneste se do chudého nenápadného městečka ve Francii, do Lurd. Zavřete oči, píše se rok 1858. Právě uplynuly čtyři roky poté, co bylo vyhlášeno Piem IX. dogma o Neposkvrněném početí Panny Marie. 

Na stránkách úchvatné knížky se pomalu rozbíhá příběh o chudé rodině Soubirousových, podmínky jejich života jsou pro současného člověka sotva představitelné. Čtrnáctiletá Bernadetta, která nevyniká ničím, dokonce patří i k nejslabším žákyním zdejší školy, se stane vyvolenou. Právě ona se stane tou, které se nečekaně zjeví Panna Marie. Toto se zopakuje postupně osmnáctkrát.

Při čtení této knížky mě doslova mrazilo. Autor má skvělý vypravěčský talent. Jednoduše nešlo přestat číst. Téma mě natolik pohltilo, že jsem se neplánovaně pustila do shánění informací a materiálů o těchto posvátných událostech. Výsledek? Cítím hlubokou úctu k Panně Marii a už nepochybuji. Doma plánujeme cestu do Lurd. Jen si neodpustím – pokud máte v sobě otázky ohledně Panny Marie a chcete vědět, kde listovat v Písmu, a ještě k tomu podpořit své oči víry, přečtěte si vynikající publikaci Maria – mateřská tvář Nejvyššího od našeho předního teologa Ctirada Václava Pospíšila. 

Víra je nádherný dar, kouzelný a uzdravující.

Kateřina Zimplová

Zamyšlení deváté – Snúbenci (30. 7. 2026)

Někdy se ke knize dostaneme zvláštní oklikou. Na román Snoubenci jsem narazila při čtení životopisu Angela Giuseppe Roncalliho, pozdějšího papeže Jana XXIII., který stál u zrodu II. vatikánského koncilu. Dozvěděla jsem se, že Snoubence četl už v mládí a měl je velmi rád.

Román napsal italský spisovatel Alessandro Manzoni, jeden z vrcholných představitelů italského romantismu. Poprvé vyšel v roce 1827. V Itálii se řadí mezi nejvýznamnější literární díla. Je součástí školní četby a měl také velký význam pro utváření moderní spisovné italštiny.

Základní příběh se může zdát poměrně prostý. Dva mladí lidé, Lucie a Renzo, se milují a chtějí se vzít. Z tohoto jednoduchého námětu však Manzoni vytvořil mimořádně hluboký a mnohovrstevnatý román.

Děj je zasazen do Lombardie první poloviny 17. století, do doby španělské nadvlády. Osudy hlavních postav jsou sice smyšlené, ale historické pozadí vychází ze skutečných událostí.

Čtenář postupně poznává tehdejší život, propastné rozdíly mezi chudobou a bohatstvím, bezmoc obyčejných lidí vůči mocným, hlad, válku i morovou epidemii.

Setkáme se zde také se skutečnými historickými postavami. Své místo v románu zaujímá například milánský kardinál Federico Borromeo, jehož život a osobnost autor podrobně představuje. Právě on založil slavnou Ambrosiánskou knihovnu, která dodnes patří k největším kulturním pokladům Milána. Do příběhu vstupují také císařští žoldnéři, jejichž průchod krajem byl spojen s násilím, ničením a šířením morové nákazy.

Popis morové epidemie patří podle mě k nejsilnějším částem celé knihy. Manzoni při jeho vytváření vycházel z dobových historických pramenů. Sledujeme nejen nemoc a umírání, ale také strach, chaos, hledání viníků, šíření nejrůznějších pověr i proměnu lidského chování v mezní situaci. Některé pasáže jsou až překvapivě aktuální.

Manzoni se dokáže na své hrdiny dívat s mimořádnou pozorností.  Snad žádná z postav zde není pouze kladná nebo pouze záporná. Každá má svůj příběh, své důvody, svá selhání i možnost změny.

A právě v tom pro mě spočívá jedna z největších hodnot této knihy.

Autor se na mnoha místech dotýká hlubokých lidských a duchovních otázek. Přemýšlí nad tím, zda se může skutečně změnit člověk, který dlouhá léta žil ve zlu. Ukazuje rozdíl mezi opravdovou křesťanskou vírou a pouhým formálním náboženstvím. Ptá se, co je skutečným hříchem, co od člověka žádá Bůh, co znamená odpuštění a jakou roli může mít utrpení v lidském životě.

Některé situace dovádí až do krajnosti. Může člověk zrušit své zasvěcení Bohu ? Je možné odpustit někomu, kdo nám způsobil veliké bezpráví a utrpení?

Snoubence jsem si dopřála jako audioknihu. Poslouchala jsem slovenskou verzi. Četba trvá více než třicet hodin. Knihu čtou Slávka Halčáková a Ján Gallovič, jejich podání je opravdu mimořádné.

Jde skutečně o překrásnou a lidskou knihu, která si podle mě zaslouží mnohem větší pozornost. Proto zde sdílím své nadšení z ní.