Cesta knížky Neodcházet bez křídel

Kořeny psaní

Na knížce jsem začala pracovat v březnu loňského roku. Tehdy to bylo přibližně dva a půl roku od smrti mého muže. Prvotní příčinou jejího napsání byl rozhovor s mým mužem krátce před jeho odchodem. Jasně vyjádřil přání, abych vše napsala. Byl šťastný, že odchází doma. V době našeho hovoru již věděl, že je na konci své cesty a byl si jist, že jsme to zvládli. Nemocnice se bál, nechtěl tam. Ani žádné jiné zařízení pro něj nepřipadalo v úvahu. Nabyl přesvědčení, že odcházení doma by mělo být mnohem běžnější, než je v současné společnosti zakořeněno.

Napsání knížky jsem mu slíbila, přestože jsem uvnitř sebe popravdě pochybovala, že to dokážu. Byl to pro mne bolestný slib. Když odešel z domu Domů, zasunula jsem slib hluboko v sobě. Bylo to něco, co bylo nezvládnutelné. Uskutečnění se vznášelo ve vesmíru neuskutečnitelnosti. 

Jak jsme se postupně doma prodrali útrapami truchlení a jeho mlha postupně začala ustupovat z mé duše, myšlenky na slib se vrátily. Nevím, jak je to možné, z postupného uvažování o psaní se stala skutečnost. Pro začátek jsem si řekla, že dám text dohromady a pak uvidím, co podniknu dál. Truchlení mi mimochodem nadělilo pro život jednu velice dobrou dovednost, tvořit věci teď a tady, nepřemýšlet, co bude zítra. Během něj jsem pochopila, že právě dnešek tvoří zítřek, a proto nemá smysl o zítřku vůbec uvažovat, pokud není hotové dílo dneška.

 Začala jsem psát.

První text

Začala jsem pomalu psát. Nezačínala jsem úplně s prázdnýma rukama. Jsem zvyklá si příležitostně vést deník a psát různé poznámky o radostech i starostech všedního dne. Brzy jsem však zjistila, že deník je sice bezvadná pomůcka pro psaní, ale jeho texty nemohou být hlavním obsahem mé knížky. Nechtěla jsem v ní sdílet detaily všedního dne. Myslím, že by ani nikoho nezajímaly. Spíše mi šlo o to sdělit celkový prožitek a pocit naděje, který mi přinesly jak domácí hospicová péče, tak paradoxně později samotné truchlení.

Postupně jsem dala dohromady souvislý text, který jsem doplnila o krátké ukázky z mého deníku. Čtenáře zde možná napadne otázka, jak lehce nebo naopak těžce se mi tento text psal. Byl to zvláštní stav. Mnohdy jsem měla pocit, jako kdyby mi zpoza zad text někdo diktoval. Psaní šlo lehce a snadno. S železnou pravidelností se však dostavovaly návaly vzpomínek, které přerušily ono tiché diktování za mými zády, a já si musela dát pauzu. Psát jednoduše nešlo, bylo mi mizerně.

Pokud dobře pročítám své poznámky, první sourodý text vznikl během čtrnácti psaní, mezi nimiž byly ony nutné pauzy. Během psaní pro mě platilo pravidlo nevracet se zpět. Onen sled psaní a přestávek trval půl roku. Byla polovina září 2024 a já měla hrubý text hotový.

Když jsem dopsala poslední kapitoly, nesmírně se mi ulevilo. Bylo to, jako by ze mě někdo sňal obrovský balvan. Teprve tehdy jsem si uvědomila, jaký dar je pro mě osobně knížka. Psaní je lepší než všechny pilulky světa, předčí povídání u terapeutky, která vás doprovází během truchlení. Když se totiž pustíte do takovéto práce, aniž byste si to uvědomili, během ní v sobě perfektně uklidíte.

Musíte se znovu vrátit ke všem událostem, znovu je ve své mysli prozkoumat a nahlédnout. Musíte jednotlivostem jednoznačně přiřadit prioritu – co bylo a je pro vás cenné, co naopak nestojí za to, abyste se tím zabývali. Při psaní také naplno uvidíte sami sebe. Pochopíte, co se vám povedlo a co naopak už nikdy nechcete opakovat. Přesto všechno jsem měla pocit, že tento text už nechci nikdy vidět. Bylo to, jako bych uběhla maraton, který už nikdy znovu běžet nechci. 

První čtenáři

Po napsání textu přišla další fáze přemýšlení. Co s textem dál? Nevěděla jsem hned, zda ho budu chtít vydat. V duchu jsem se rozhodla, že dám text přečíst třem lidem, které jsem v té době považovala za nejbližší. Byla jsem si jistá, že mi od srdce řeknou, zda text šířit dál, nebo ho uložit hluboko do šuplíku. Nikdy těmto třem bytostem nepřestanu být vděčná za kompletní zpětnou vazbu. Přestože šlo pouze o tři lidi, zažila jsem poměrně širokou škálu reakcí. Reakce se pohybovaly od úžasného lidského přijetí a ujištění od přátel, že text určitě musí vyjít, až po poměrně chladné přijetí s tím, že dotyčný nemá na mě ani na můj text nyní čas.

Ano, všechny tyto reakce patří k životu a mně to jasně ukázalo, že nejsem a nebudu pupek světa a pokud budu chtít knihu vydat, musím se o to maximálně zasloužit. Uvědomila jsem si, jak těžké bude knížku na svět dostat. Byl konec září a já se stále pohybovala v mysli na křižovatce. Jedním směrem vedla cesta k vydání knížky, druhým do mé zásuvky stolu.

Pak přišel rozhodný okamžik. Seděla jsem tehdy s kamarádkou a povídaly jsme si. Já jí postupně odkrývala svůj příběh. Bylo to krátce předtím, než u nás v Havlíčkově Brodě otevřeli kamenný hospic. Šlo v našem městě o velikou událost. Když jsem domluvila, nastalo ticho. Pak má kamarádka pronesla větu: „No vidíš, kdyby se to dělo teď, tak už máme kamenný hospic.“

Moc dobře vím, že ta dotyčná osoba to myslela dobře a ze srdce ke mně. Chtěla mi naznačit, že kamenný hospic by ze mě sejmul onu tíhu péče, kterou mylně z mého vyprávění cítila. Zkrátka si to neuměla představit. Co se ale nestalo? Hned, jak to dořekla, najednou jsem věděla, že knihu prostě vydat musím. Zde jsem se také definitivně ujistila v tom, že pokud mi knížka přinese nějaký finanční zisk, věnuji ho právě hospicové péči.

Osobně si myslím, že kamenný hospic je úžasný počin. Jsem ráda, že u nás ve městě takový hospic máme. Není však určen těm, kteří chtějí a mohou zůstat až do konce doma. Tehdy jsem si uvědomila, že chci mimo jiné třeba někomu, kdo se péče doma bojí, dodat odvahu, aby to alespoň zkusil.

Hledání nakladatelství

Pustila jsem se horlivě do hledání nakladatelství. Musím přiznat, že jsem nikdy žádnou knížku nevydávala. Vůbec jsem si neuměla představit, co mě čeká. Spíše jsem čekala, že oslovím pár nakladatelství, pošlu jim svůj text a dříve nebo později se určitě nějaké najde.

Postupně jsem oslovila všechna možná nakladatelství, která jsem na internetu objevila. Možná jsem svůj záměr neuměla dobře formulovat, snad jsem špatně prezentovala svoji knihu, nebo opravdu moje kniha neměla téměř pro nikoho žádnou cenu. Začaly mi chodit jednotlivé reakce od některých oslovených nakladatelství. Obsah odpovědí se příliš nelišil. Všichni uváděli stejné důvody, proč moji knihu nevydají: není to jejich téma, celkově je příliš smutné, kniha je moc útlá a nevyplatí se ji vydat, nejsem spisovatel. Zbývající nakladatelství mi ani neodpověděla.

Cítila jsem beznaděj. Přinutilo mě to začít se o vydání knih více zajímat. Mezitím se mi moje mladší dcera snažila otevřít oči a neustále mě nabádala, ať se podívám na stránky Pointy, kde je podle ní možné vydat knížku prostřednictvím crowdfundingové kampaně. Tuto možnost jsem ale zavrhla, připadalo mi to příliš bláznivé a složité. Chtěla jsem jednoduše odeslat text do nakladatelství a mít pokoj. Měla jsem pocit, že napsáním knihy jsem učinila již dost. Byla jsem unavená.

Začala jsem si postupně nakladatelství třídit a zjišťovat, kdo by byl ochoten se takovým tématem zabývat. A pár malých nakladatelství jsem našla. Pak se to stalo: oslovilo mě jedno malé křesťanské nakladatelství. To však hned upozornilo, že bude problém najít peníze na vydání knihy. Pak se ozvalo druhé malé nakladatelství a nakonec se mnou začalo komunikovat ještě jedno. Všichni do jednoho měli ale společné jedno, knihu vydat chtěli, ale problém byly peníze na její vydání.

Ale znáte to! Když vylezete na nějakou vysokou horu, musíte se nejprve v předklonu vydýchat a teprve až později se můžete rozhlédnout a vidět, jaký kopec jste vyšlapali. Pak teprve pocítíte cenu samotného výstupu.

Znovu se mi vrátila síla. Začala jsem si pouštět do hlavy myšlenku, že zkusím přece jen vydat knihu přes Pointu. Při pročítání jejích stránek jsem pochopila, že když se celá věc povede, kniha nejen vyjde, ale dostane se i do knihkupectví a já nebudu muset složitě řešit distribuci, se kterou nemám žádné zkušenosti. Navíc, pokud se nějaké knížky prodají, budu mít korunky i pro hospicovou péči.

S jedním nakladatelstvím, které mi připadalo pro moji knihu nejvýhodnější, jsem se domluvila, že nejdříve zkusím knihu vydat právě přes Pointu, a když se to nepodaří, vydáme knížku v malém nákladu spolu.

Dary na cestě

Snad zde mohu prozradit, že krátká ukázka z jeho díla Pontyho hora otevírá moji knihu. Jeho hluboký příspěvek Učiť sa umierať ji uzavírá. Myslím, že ji báječně dotváří.

Všem třem přispěvatelům velmi děkuji. Jste úžasní!

Poslední příspěvek

Má knížka měla téměř definitivní podobu. Jak plynul čas a doma jsme na text nahlížely s dcerami z různých úhlů pohledu, rozhodly jsme se přidat ještě jeden příspěvek. Šlo o dva textové vstupy mé mladší dcery Jarušky.

Proč? Ztráta otce jí kromě samotného truchlení úplně převrátila život naruby. Její život se zkomplikoval natolik, že se rozhodla změnit navštěvovanou střední školu. Rozhodly jsme se pro tento krok proto, že jsme v celém kontextu najednou viděly, kam až může zajít tlak okolí, když se člověk začne nějak vymykat, nebo když přestane odpovídat většinovým očekáváním společnosti.

Jsem za tato její zamyšlení velmi ráda. Jsem pedagožka a vím, že se o truchlení dětí a teenagerů ve společnosti téměř nemluví. A také jsem sama truchlením prošla. Mohu tedy s čistým svědomím říci, že truchlící člověk je ta nejkřehčí nádoba, jakou si lze představit, obzvlášť pokud jde o děti a dospívající.

Pointa

Když jsem se definitivně rozhodla pro vydání knihy přes Pointu, začala jsem intenzivně zjišťovat, jak funguje crowdfundingová kampaň. Jistě, na Pointě můžete knihu vydat i tak, že si ji zafinancujete sami. Jenže náklady na vydání se pohybují v desetitisících. A pokud toužíte po trochu kvalitnější knížce a nechcete vydat jen „brožuru“ bez obrázků, částka se rychle navyšuje. Navíc nemáte žádnou jistotu, že se knížka bude prodávat a peníze se vám vrátí.

Moje rozhodování tak bylo poměrně rychlé. Kampaň sice vyžaduje úsilí a notnou dávku odvahy, ale odmění se tím, že z vás sejme břemeno vysokých nákladů. A pokud si s kampaní dáte práci, získáte i něco navíc! Lidé se o vaší knize dozvědí. Samozřejmě, je tu i riziko, že se kampaň nepodaří a o knihu nebude zájem. Pak se žádné vydání nekoná. Ale i to vnímám jako cenný bonus. Vyzkoušíte si, jak lidé na knihu reagují, a získáte alespoň částečný obraz o tom, zda bude prodejná.

Rozhodla jsem se proto jednoznačně pro crowdfundingovou kampaň. Nabízela mi přesně to, co jsem potřebovala – možnost dát o knížce vědět, vyzkoušet, jak lidé zareagují na její téma, a hlavně bez velkého rizika na třicet dní poslat do světa alespoň část mého příběhu o domácí hospicové péči a truchlení.

Crowdfundingová kampaň

Jak celý tento způsob vydávání knih funguje? Máte-li rukopis nebo jeho podstatnou část, oslovíte Pointu a vyberete si financování prostřednictvím crowdfundingové kampaně. Na jejich stránkách si založíte účet, kde vyplníte nezbytné údaje o sobě a o plánované knize. Vyberete si předpokládané parametry knihy, tedy jaký formát by podle vás měla mít, zda bude mít pevnou vazbu nebo ne, zda budou součástí ilustrace. Dále doplníte rozsah knihy, předpokládaný počet stran a uvedete náklad. Obvykle si prvoautor vybírá 500 nebo 1000 kusů knih. Vše odešlete, systém za vás vše propočítá a přijde vám první kalkulace. Ta zahrnuje samotný materiál na výrobu knih, jejich tisk i skladování a další nezbytnosti.

Pak jste vyzváni, abyste si vybrali povinné spolupracovníky. Ty zkrátka potřebujete, bez nich knihu nevydáte. Pointa disponuje poměrně velkou škálou osobností, kteří pro ni pracují. Na webu nakladatelství si v klidu prohlédnete jejich medailonky, fotky i ukázky jejich práce a vyberete si ty, kteří vám nejvíce vyhovují.

Koho musíte mít povinně? V prvé řadě je nutné zajistit gramatickou a stylistickou správnost textu, to udělá korektor. Dále potřebujete redaktora, který dohlédne na celkový obsah a sestavení knihy, poradí vám třeba s obsahem či řazením kapitol. Vaše kniha musí mít také vizuální podobu. O tu se postará grafik. V neposlední řadě je nutný sazeč, který připraví knihu pro tiskárnu. A pokud uvažujete o ilustracích, domluvíte se ještě s ilustrátorem.

To všechno se mi zpočátku zdálo až nezvládnutelné. Postupně jsem ale zjistila, že někteří spolupracovníci Pointy nabízejí více služeb najednou, a tím se komunikace výrazně zjednoduší. Zpětně vidím, že moje počáteční obavy byly mnohem větší než samotná náročnost výběru spolupracovníků. Vše šlo nakonec poměrně rychle. Jako korektorku a redaktorku jsem si vybrala Hedviku Landovou a jako ilustrátorku, grafičku a sazečku paní Zuzanu Bürgerová. Dnes už je má knížka téměř na světě a mohu říci, že spolupráce s nimi byla skvělá. Vše běželo hladce a pokud se vyskytly nějaké problémy, což bývá u každé činnosti, velmi rychle se rozplynuly. Zkrátka jsme se vždy domluvily.

Ještě musím doplnit jednu důležitou věc, se spolupracovníky je třeba uzavřít smlouvy.  Je v nich jasně uvedeno, co a za kolik korun pro vás budou dělat. Tyto částky se pak připočtou k první kalkulaci, kterou spočítal systém. Byla jsem hodně překvapená, co všechno je třeba při vydání knihy zaplatit. 

Chtěla jsem vydat rovnou 1000 knížek. Zároveň jsem si představovala knihu, která se lidem bude vizuálně líbit a chvíli se u ní zdrží. Proto se můj rozpočet vyšplhal na 123 700 korun. Pro mě to byla tehdy nepředstavitelně vysoká částka. Přesně tuto sumu jsem potřebovala od lidí získat. Lidé si v kampani předplácejí vaše knížky a mohou posílat i finanční dary, které mají pokrýt její vydání. Byla ve mně malá duše, bála jsem se a zpočátku nevěřila, že by se taková částka mohla sejít. Budou mít lidé o knížku zájem? Bude to někoho zajímat? Vždyť jsem byla tolikrát odmítnuta. Není to z mé strany troufalost? Všechno tohle mi běželo hlavou. A přesto jsem se do kampaně pustila.

Jak se rodila kampaň

Přibližně dva měsíce před začátkem samotné kampaně jsem začala vše připravovat pro její spuštění. Osobně vnímám toto období jako hodně náročné. Školní rok byl v plném proudu a já nevěděla, kam dřív skočit.

Ptáte se, co všechno musíte připravit? Je toho opravdu dost. Předně musíte vybrat a odeslat ukázky z knížky, budoucím čtenářům je potřeba ukázat, jakou knihu vlastně podporují. Dále je třeba vyplnit formuláře, které vám nakladatelství zašle. Také připravíte veškeré texty ke knize i k samotné kampani. Nejde jen o anotaci, musíte poctivě napsat, o čem kniha je, komu je určena a proč jste ji napsali. Pak je třeba vložit i hodnocení těch, kteří vám dělali betačtenáře. To si musíte zajistit s dostatečným předstihem. Asi nejtěžší pro mě bylo zformulovat pasáž o sobě samotné, představit se čtenářům dostatečně a zároveň citlivě. Chtěla jsem od samého začátku knihu i její téma maximálně podpořit a poslat je co nejdál do světa. To bylo pro mě bylo hodně těžké. Pokud něco takového sami prožijete, nutně vás to změní. Stane se to vaší součástí. Je to zásadní kus života, který vám vleze pod kůži, ovlivní celý váš život i vaše postoje ke všemu a ke všem.

Stála jsem před nelehkými otázkami: Co o sobě ještě prozradit? Co už ne? Kde je ta hranice? Nakonec jsem se řídila jednoduchým pravidlem: „Nikdy nesdělujte veřejně nic, co byste neřekli své babičce.“  A přesně tak jsem to udělala. Překvapivě jsem zjistila, že ani mé téma, ani můj život není něco, co by člověk měl skrývat.

Proč jsem se tak bála? Protože jsme tak nastaveni. V prezentaci má místo síla, úspěch, odvaha. Vyprávíme, čeho jsme dosáhli, kde všude jsme byli, kolikrát jsme letěli letadlem. Ale slabosti a běžný život? O tom se nám moc mluvit nechce. Možná to ani neumíme. Je to veliká škoda. 

Každopádně všechny texty jsem zvládla odeslat včas. Pak bylo potřeba vybrat a správně nastavit nejrůznější formy podpory, které si budou moci přispěvatelé vybrat. To mě bavilo. Opravdu jsem si to užila. Dokonce jsem si při tom i trochu zasnila a představovala si, co by se komu z nabídky mohlo líbit.

Takto jsem se postupně prokousala celou přípravou kampaně. Po celou dobu se mnou Pointa trpělivě spolupracovala a na dálku vysvětlovala vše, čemu jsem nerozuměla. Začátek kampaně byl stanoven na 15. dubna a trvat měla přesně měsíc. Stálo přede mnou tajemství. Čekala jsem co nastane a v duchu se uklidňovala. Pokud se to nepovede, bude mi to sice hodně líto, ale i to patří k životu a budu mít každopádně alespoň pocit, že jsem to zkusila.

Peníze na cestu

Co se dělo během kampaně? Snažila jsem se poselství knížky co nejvíce poslat do světa. Hodně mi pomohly sociální sítě, ale také osobní oslovení přátel, kamarádů i institucí.
Co jsem prožívala? Převažovala nejistota, strach, ale také zvláštní pocit očekávání a zvědavosti. Nedá se to přesně popsat.

Naprosto jasně si vybavuji večer před začátkem kampaně. V hlavě se mi vynořovaly obrazy posledních dní mého muže. Znovu mi mozek přehrával jeho nahlas vyřčené myšlenky, podivná semínka, která do mne tehdy zasel. Dnes už vím, že hodnota lidského života nespočívá v jeho délce, nýbrž v jeho obsahu. A jde o to, abychom ho prožili od prvního nadechnutí až do konce a vykreslili tak dokonale padnoucí kousek skládanky jménem život. A ten nás činí nesmrtelnými.

V následujících dnech jsem prožila náš společný zázrak. Naplnilo se to, co lze shrnout do geniální věty připisované Victoru Hugovi: „Žádná moc na světě není tak silná jako myšlenka, jejíž čas nastal.“ 

Peníze od lidí se vybraly během pár dnů. Dokonce se vybralo více, než bylo v základu potřeba, a knížka tak díky tomu bude moci vyjít ve větším nákladu, než jsem původně počítala. Jsem nesmírně vděčná všem lidem i institucím, kteří se stali spolutvůrci tohoto počinu koupí knížky, finančním příspěvkem, sdílením odkazů nebo prostým šířením myšlenek, které stály na samém počátku. Vám všem patří mé hluboké díky.

Ano, knížka díky vám všem vyjde. 

Pokud vás tato knížka zaujala, můžete se stát součástí její cesty. Je to příběh, který si dál žije vlastním životem.